Vojtěch Němec se s rozpustilostí, která se v téhle části světa moc
nenosí, rozhodl trochu podívat na atomovou strukturu psané řeči.
Píše svůj Příběh, i když ví, že by z něj od učitelů českého jazyka
dostal nedostatečnou. Provokuje. Čeština je však dostatečně silná,
aby takový atak nejen unesla, ale aby si ho užila. Zkoušet a
pokoušet, to je přece hlavní úkol prozaika, ne jen šimrat pod
bradou... Na rozdíl od většiny zavedených autorů, kteří vědomě
ztroskotávají na slovech, větách a odstavcích, pouští s radostí
české literatuře žilou. Literární kritici a čtenáři tvrdí, že
všechno už přece bylo napsáno a autor se nemá co poddávat textu,
nemá co potlačovat jeho logiku. Má být jen štukatérem, pouhým
tapetářem, neboť knihy se píšou pro druhé. Společenská poptávka na
základě společenské dohody, žádné experimenty. Vše jen trochu
přerámovat, přeformulovat, reinterpretovat. Všemu je třeba řádně
rozumět, a hlavně se neunavovat moc velkým přemýšlením. Jenže zas a
znovu se objevují texty jako Opus pictum...