Noc z 23. na 24. února 1950. Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou. Vpředu řidič se spolujezdcem, který popíjí čaj z termosky. Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří, který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté, aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly. Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu. Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi Bohumil Košař a Stanislav Cvíček právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara. Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování – teď se losuje o jeho šat. Jihlavský estébák Josef Solař, který na kraji vsi žoviálně vítal unavené soudruhy z Valdic, v roce 1968 prohlásí: „Toufar nemohl normálně jít a dva naši soudruzi jej museli vést. Při této chůzi vydával bolestné nářky. Trochu mi to připomínalo chroptění.“

Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.