Obraz české poválečné avantgardy tak, jak je dnes tradován, se
utvářel především na základě básnických textů a textů programového
rázu. Doposud přehlíženou složkou dobového literárního života
zůstala bohatá prozaická produkce let 1919–1924, na které se
podíleli členové obou ústředních avantgardních uskupení Devětsilu a
Literární skupiny. Antologie je pokusem revidovat kanonický výklad
zvoleného období a představit širšímu publiku klíčové prozaické
texty „povídkové epidemie“ raných dvacátých let. Antologie přináší
povídky předních (V. Vančura, J. Wolker, L. Blatný, Č. Jeřábek ad.)
i méně známých (M. Nohejl, K. Hradec, I. Suk, B. Vlček ad.) autorů
z okruhu Devětsilu a Literární skupiny, většina povídek je dnes k
dispozici pouze v dobových časopisech a hůře dostupných knižních
souborech. Gesto umisťující do jednoho souboru umělce stvrzené
autoritou kánonu společně s autory pozapomenutými a zapomenutými
chce upozornit na linii umělecké prózy a na její klíčová témata,
která se ukázala jako významná v následujících rocích. Pořadatelka
souboru v předmluvě ve srovnávací perspektivě představuje obě
avantgardní skupiny a následně se zaměřuje na hlavní principy a
klíčová témata české avantgardní prózy. Předmluva přináší pokus o
nový pohled na vztah ústředních opozic avantgarda × expresionismus,
individualismus × kolektivismus v českém prostředí a na jejich
manifestaci v prozaické tvorbě. Zvláštní pozornost je věnována
motivu davu coby hlavní dobové manifestaci kolektivu, typologii
individuálních postav z davu vyčnívajících (cizinec, vyděděnec ad.)
a dobově příznačné figuře antropomorfizace. – Vychází za podpory
Ministerstva kultury ČR.